Bylo to moje první auto. Podařilo se mi ho koupit na podzim roku od starého pána, který už s ním nemohl jezdit, neboť mu už doktorka neprodoužila papíry. Tím přišel o řidičák. I Dauphin měl to nejlepší za sebou.
Jeho minulost byla přinjmenším zajímavá. Vyrobili ho v Billancourtu a po dvou dnech putoval valkem do Jihofrancouského přístavního města, kde ho měli naložit na loď a čekala ho cesta do Tunisu. Jenže cesta se nekonala, Africký klient odmítl dodávku červených vozů a tak čekal bezmála tři měsíce na další osud. Chtěli poue bílé a černé vozy. Bílé pro zákazníky a černé pro policii. Abych nezapomněl poznamenat, vozy pro Africký trh měly vždy bíle lakovanou střechu. Centrála obchodního oddělení Renultu se zatím snažila prodat odmítnuté vozy na jiný trh. Po třech měsících se podařilo několik vozů prodat do Československa pro podnik zahraničního obchodu Tuzex. Ten měl samozřejmě zájem obohatit tuzemský trh, kde v té době již jezdilo několik desítek typu 4CV.
Aby nebyl pro tuzemský šedý trh dvoubarevný vůz moc extravagantní, přelakovali mu po příjezdu v servisu nejprve sřechu na červeno. Dvoubarevný mohl být pouze Mosvič, nebo Wartburg.
Mého Dauphina zakoupil pro svou milenku v roce 1960, tehdejší Sovětský atašé v Praze, který byl známý svým prostopášným životem plným bujarých večírků. Posléze byl odvolán a není mi znám jeho další osud po návratu do SSSR.
Nová majitelka, tím ztratila bohatého sponzora a když už vůz potřeboval po několika letech čím dál pravidelnější servis, prodala ho známému, který byl automechanik. Celá léta se o něj staral poctivě. Když se jeho život hroutil, přišel rozvod a dělení majetku. Jeho právní zástupce o něj projevil zájem, s tím, že se tento automechanik bude o Dauphina starat i nadále. Vždy dostával vše co bylo potřeba a nikdy nenahrazovali poškozené díly, těmi z domácí produkce.
Proč ho právník prodal už víte.

Když jsem ho viděl poprvé, skoro ležel na břiše, jakoby měl zkrácené pružiny. Když ho pak otevřeli, viděl jsem že je až po okna plný náhradních dílů. Vše v ceně. Chytil na první otočení a vyrazil jsem k domovu.
Prošel posléze náročnou a nákladnou renovací a během několika let vyhrál jak řadu soutěží elegance, tak i mnoho orientačních soutěží.
Nyní odpočívá a čeká na drobné opravy a přestavbu na model 1093. V první fázi dostal čerstvě zrepasované dvouhmotové 14'' disky Delta. V průběhu zimy budou následovat laděné svody a tlumič výfuku podle dokumentace italského Supersprintu, který se vyráběl už v roce 1957! Razantní úpravou projde hlava válců podle dochované dokumentace jak je upravoval Mark Mignotet, nebo Ferry. Budou zvětšeny jak sací, tak výfukové ventily, komprese bude zvětšena na 10:1 a vačka bude natupena na 289/289. Celé to bude dostatečně krmit dvojitý karburátor Weber 40 DCOE.
Tří stupňovou převodovku nahradíme  nejprve čtyřkvaltem a jakmile zjistíme co a jak, použijeme 5-ti stupňovou jakou měla Alpine 106 Coach.
Takže na jaře by se měl objevit na nějakém Renault srazu ve vší parádě...